Mně do dětské postýlky s dřevěnou ohrádkou podávala ořezané zbytky pastelek z doby svého studia na grafické škole, ale nikdy nic nechválila, naopak vesměs konstatovala: "To je kýč", přestože jsem pak zjistila, že vše si popisovala a pečlivě ukládala a jako vzor mi asi od mých čtyřech let předkládala klausurní práci ze svých sedmnácti let, za níž dostala 14 bodů, což prý bylo mimořádně vysoké hodnocení a která v mém dětství ještě nebyla tak poškozená jako dnes:

V roce 1947 však namalovala drobný akvarel, na jehož zadní stranu napsala tužkou název "Astronomia":

a s pocitem, že ji výtvarné umění zcela nenaplňuje a potřebuje VĚDU - a to vědu, co nejvíc protikladnou patriarchálním představám o úloze ženy a čím se má žena zabývat, zanechala výtvarného studia. Dále nepochybně v reakci na patriarchální rodinu obchodníka, z níž pocházela, volila vědu, co nejvíc odtažitou od peněz. Prostě hledala vědeckou aktivitu typicky mužskou a nespojenou s nějakým finančním výdělkem.

Opustila Státní grafickou školu a odmaturovala na Reálném gymnaziu a začala se intenzivně věnovat astronomii. Při maturitě na Reálném gymnaziu se potkala se svým partnerem, mým tatínkem, který byl z diametrálně odlišných poměrů a i gymnazium musel studovat až po vyučení optikem při zaměstnání, stějně jako pak i práva. Pro tento sociální rozdíl nastal problém, přestože když rodina tatínka za války musela předkládat árijské předky, tak se údajně dobrali až k šlechtickému rodu Černínů - nevím tedy jak moc se dotkli, bylo by třeba jít do archivů a víc se tím zabývat. Je zajímavé, že JUDr. Jaromír Stach, který byl po své mamince přímý Černín, mi v 90. letech stále tvrdil, že určitě moji předci jsou takového původu, jakoby něco tušil. Děda s babičkou, tedy jeho tchán s tchýní budoucího zetě napřed nechtěli přijmout a když maminka začala v r. 1950 čekat první dítě, dokonce musela nějaký čas bydlet v penzionu a svatba v polovině roku 1950 se konala pouze se dvěma svědky (dokumenty k tomu všemu jsme s bratrem našli až při stěhování z vinohradského bytu do domu v Řitce). Až do smrti si pak zeť s tchánem a tchýní vykali, přestože od narození prvního dítěte - mého bratra přesně v den maminčiných 22. narozenin, a poté po mém narození jsme do mých čtyřech a půl let bydleli s nimi v jejich bytě v Jaromírově ulici č. 39.

Maminka si napřed zakoupila prodávaný stolní dalekohled, jímž začala oknem z domova dělat pozorování Slunce. Brzy si však sama sestavila velký dalekohled - zde jsou oba dalekohledy, jak s nimi pracuje na pozemku v Řitce, který děda zakoupil hned po válce, když se tam začaly prodávat první pozemky Pražanům pro jejich chaty:

Na fotografiích je jasně vidět, že maminka svá pozorování dělala výhradně ve dne. Sledovat Slunce jindy než ve dne by ani nešlo, není vidět, je schované, zakryté, Země je od něj odvrácená. Přesto se stále setkáváme s neobyčejně hluboce zakořeněným všeobecně rozšířeným názorem, že astronom či hvězdář může cokoliv pozorovat pouze v noci. Dokonce velmi odborně k psaní svých povídek připravený někdejší předseda Společnosti přátel Sherlocka Holmese, pan Rudolf Čechura se tohoto omylu nejen dopustil, ale navíc jej vyzdvihl jako zásadní motiv své povídky, odhalující "falešného hvězdáře", na což jsem před několika roky byla nucena reagovat na www.sherlock-holmes-omylny. euweb.cz. Je pozoruhodné, jak hluboce nějaké omyly mohou být zakořeněné, že je i jen obtížně lze vymýtit. Přitom právě tu hlavní hvězdu naši soustavy, tedy sluneční soustavy - Slunce - je možné pozorovat pouze ve dne, nikoliv v noci.

Ze svých pozorování a jiných poznatků, v době našeho nejranějšího dětství psala články do Vědy a techniky mládeži - zde ukázka některých z nich:

Stala se členkou Astronomické společnosti při ČSAV a přijala funkci jednatelky. To spočívalo především v tom, že vždy na sobotu sjednávala přednášející do petřínské hvězdárny, kam jsme s ní museli pravidelně pěšky šlapat nahoru na Petřín snad pomalu od mého jednoho roku, rozhodně od dvou let, společně s o rok a půl starším bratrem. Byli jsme posazeni na židle v poslední řadě a věděli jsme, že musíme být zcela zticha. Pro bratra bylo přirozené, že nehybně seděl, kam byl posazen a já jsem dostala štos papírů a tužku a během přednášky jsem kreslila přednášející, což jim maminka nakonec pak ukazovala, jak jsem je zachytila. Tady z jedné sobotní cesty do petřínské hvězdárny a ocenění, které maminka za svou práci jednatelky dostala:

Možná už hned od přelomu 40. a 50. let, ale pak určitě na začátku mé školní docházky, se maminčiným obrovským vzorem stal teoretický fyzik Albert Einstein a maminka se přihlásila na Matematicko-fyzikální fakultu University Karlovy a jezdila na Albertov na přednášky. Takže vesměs jsem přišla ze školy a nikdo nebyl doma, takže jsem čekala na chodbě, kde se mne pravidelně ujala sousedka a nechala mne sedět u nich doma, dokud k nám někdo nepřišel. Nyní před nějakým rokem jsem se od její dcery dozvěděla, že to paní celý život leželo v hlavně, že si maminka chodí na přednášky a je jí jedno, že se jako prvňáček po škole nedostanu domů. Je zajímavé, že bratr, ve škole o dva roky výš, tam nikdy se mnou nečekal. Na to dávala pozor, aby se o něj postarala. Když pak určitý čas na konci 60. a v 70. letech měl tatínek pojízdné auto, takovou jinde odloženou ostudu silnic, lahvově zelené s velkými růžovými fleky tmelů, tak jsme jím v sobotu vždy vyjížděli na chatu, tj. tatínkem ještě vedle dědovy a strejdovy parcely přikoupený náš pozemek a maminka pokaždé vyžadovala, že jsme museli projet na Smíchově Lesnickou ulici a celá rodina vlevo hleď - vzdát úctu pamětní desce Alberta Einsteina na domě, kde v letech 1911-1912 v Praze bydlel, když zde přednášel na německé části, tehdy Karlovo-Ferdinandovy university. Tohoto tématu se nyní dotýkám v jedné ze sci-fi povídek, které se chystám letos poslat do sborníku "Stříbřitělesklý halmochron". Až vyjde, bude zde odkaz na text.

Později však tento vzor vystřídala ještě Marie Sklodowská-Curie, zastupující výrazně navíc onen ženský faktor - osvobození ženy od toho, co se tradičně od ní očekávalo, zde navíc přímo první ženské nositelky Nobelovy ceny. Maminka si s oblibou četla její životopisy a zamlouval se jí její přístup k domácnosti, zařízené tak, aby nemusela příliš času trávit uklízením. A tehdy po krátkodobém zaměstnání v Planetariu Praha, maminka určitý čas pracovala v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, kde tenkrát na přelomu 60. a 70. let stejně podceňovali účinky záření a pracovníci pak náhle umírali, podobně jako Marie Curie si uran nosila po kapsách a postupně chátrala.

Ke konci života maminka propadla chovu perských koček a zemřela 26.12.1999 na infarkt, 16 dnů poté, co tatínka, jejího manžela srazilo auto České pošty na přechodu u Vinohradské vodárny, když jí v pátek v podvečer šel ještě pro léky do lékárny. A můj šestý smysl mne vedl k tomu, že jsem na místo přes kus Prahy přijela a před své auto jsem pouštěla sanitku s tatínkem, směřující z náměstí Míru dolů na Karlovo náměstí a poté ještě policejní auto s dvojicí policistů, kteří mi pak telefonovali do mého tehdejšího bytu na Zahradním Městě, aby mi sdělili, co se stalo, aniž by tušili, že jsme se už viděli v autech na náměstí Míru.